Rodokmen
 | Vývod předků
 | Výklad příjmení
 | Fotky rodina
 | O mě

Strání
 | Urbář 1592
 | Soupis 167X
 | Lánský rejstřík 1671
 | Tereziánský k. 1753
 | Soupis domů 1755
 | Robotní seznam 1777
 | Kontribuce 1819
 | Indikační skica 1828
 | Vceňovací operát 1841
 | Sčítání lidu 1869 Hotovo po č.p. 50
 | Poměry ve Strání 1896 Nové
 | Matriky
 | Pudmistři
 | Kněží
 | Četnická stanice
 | Pošta
 | Škola Připravuje se
 | Školní kronika Strání
 | Školní kronika Květná
 | Clo a mýto
 | Živnosti 1854 - 1951
 | Mapy
 | Pohlednice
 | Fotogalerie
 | Fotky s popisem
 | Tvrz
 | Výklad příjmení
 | Emigrace
 | I.světová válka
 | II.světová válka
 | Protikomunistický odboj
 | Strání v tisku Nové

Sklářství
 | Sklárna Květná
 | Skláři v pol.19.st.
 | Skláři L.P.1900
 | Skláři L.P.1910
 | Skláři L.P.1921
 | Původ sklářů Připravuje se
 | Patroni sklářů
 | Obchod se sklem
 | Moravské sklárny Připravuje se
 | Slovenské sklárny

Odkazy
 | obec Strání
 | sklárny Strání

 | Kniha návštěv
 | Josef Kubela

Zpět na úvod
Počet návštěv: CounterTracker

Valid HTML 4.01 Transitional








Jak se daří tyrolskému hovězímu dobytku na Stráni?

21. 2. 1896


Řádky tyto nejsou psány od nějakého studovaného odborníka, ani ve vědě národohospodářeké zběhlého učence, nýbrž od nepatrného zapomenutého člověka se stanoviska malého hospodáře avšak jsou výsledkem delšího bedlivého pozorování a zkoumání a jsou psány za tím účelem, aby se širší obecenstvo seznámilo s tímto výborným hovězím plemenem, aby se opravily křivé posudky a křivá mínění o zdejším lidu a aby oprávněné mu činěné výtky byly uvedeny na pravou míru.
Kdo by s posudky mými a míněním nesouhlasil, nebo kdo by mi nějaké nesprávnosti v té věci vytýkal, na toho ae hněvati nebudu, ale musím ho snažně prositi, aby se napřed náležitě přesvědčil a pak mluvil.
Nežli však přikročím k zodpovídáni hořejší otázky, musím dříve zodpovídati tuto:
„Jaké jsou hospodářské poměry na Strání?
Strání jest horskou osadou. Rolí v rovině není mnoho, většina jich je po návrších, na vyšinách, na kopci. Totéž platí o lukách. Z té příčiny je obdělávání pole namáhavé jak pro hospodáře tak také pro dobytek. Dále je na Strání drsné podnebí, tedy dlouhá zima, neskoré jaro, čímž se opozdí vzrůst jak obilí, tak také pícních rostlin, jetele a trávy. Potom také půda je těžká a ne velmi úrodná. Výsledek toho všeho jest, že se na Strání hojně obilí nerodí, že jsou žně pozdní, že půda vyžaduje bedlivého obdělávání silnými tahouny a hojného hnojení. Komu se těchto podmínek nedostává - a těch je většina - ten dobře negazduje.
Poněvadž se na polích tolik neurodí, aby mohl hospodář dobytek doma chovati, musí ho vyháněti na pastvu; tím však přijde mnoho hnoje na zmar. Že však nemůže dostatečně mrviti, zase se mu neurodí a nemůže tolik dobytka chovati kolik by potřeboval a tak to jde „do kolečka do kola", bída nouzi honí a pomoci není. Poněvadž tedy polní hospodářství samo o sobě nemůže zdejší lid uživiti, chápe se on výdělků vedlejších. Na jaře nastane první exodus mladého dělného lidu sť mužského ať ženského, ze statku nebo z chaloupky, to je jedno. Třetina jde k Břeclavě a do Rakous do Pernitálu (Bernhardsthal), třetina dochází ku dvorům Nivnickému neb Volenovu. Ostatní ořou, sejí, sázejí zemáky. Když zasadili řepy a zemáky pánům a Rakušanům, přijdou domů a dělají to doma. Sotva to dokončí, nastane druhé tažení. Muži jdou s kosami na Maďary a Rakušany, aby jim pokosili obilí, ženy táhnon s nimi jako odběračky a vazačky. V Uhřích se hned váže za kosou. Když tuto práci byli ukončili - domkaři i synkové mlátí - vrátí se domů a konají tutéž práci doma. Žně na Strání nedějí se s tím chvatem jako jinde s příčin snadno pochopitelných. Po žních nastane třetí exodus: jedni táhnou opět do Rakous, jiní opět k Topolčanům do dvorů. Jiní ku Zdounkám a na Hanou sklízeti řepu. Když to dodělají, vrátí se domů a sklízejí zemáky. Potom ořou a sejí a pak - bezpochyby si odpočívají? Chyba lávky i to, co až dosaváde dělali, to byla pravá hračka.
Teď přijde teprve to pravé! Teď se bude dřevo dělati pro obec, pro sebe a v knížecím lese se bude robiti dvanáct až patnáct tisíc metrů dřeva. K tomu vytáhne celá dědina. Po chůzi, za tmy ještě hodinové i dvouhodinové, v rozmoklých od sněhu botách nebo krpcích, nebo za zimy sedmnácti až dvacíti stupňů Reaumurowých a kousku chleba na oběd pracuje drvař v horách a vrací se za tmy a mlhy ku svému domácími krbu. Jiní svážejí dřevo se srázných strání dolů k huti skelně. Zahamují se dvě zadní kola, někdy i tři anebo všechny čtyry, uváže se na rozvoru těžký, hranatý špalek a teď drží dva vůz a třetí jede. Práce ta je nejen namahavá, ale nanejvýš nebezpečná. Fura může zabíti lid i dobytek a kdo nemá pevných čiv, ten ať se na takové svážení nechodí dívat. Že tyto práce lidu nejdou k duhu, jest samozřejmo, o tom by mohla odvodní komise každoročně mnoho pověděti. (Pokrač )



23. 2. 1896


„Od čeho máte ty žily na rukách tak vytažené," táže se lékař rekruta při odvodě
„Prosím to je od pily; dělám od čtrnáctého roku v lese dřevo.“
„Kde jste si vy tu nohu zlomil?“ táže se jiného.
„Prosím pěkně, připadla mne fůra s dřevem, jak jsem zadržoval v Javořině“. „Od čeho máte vy ty nohy křivé ?" táže se jiného. ,,Prosím pěkně, mívali jsme slabé junce, vodíval jsem je při orání, tahl jsem je vždy k sobě vší silou a tak se mi nohy zkřivily.“ „Ve které krčmě jste utržil tu jizvu na čele?" táže se lékař zase jiného. „Prosím pěkně, káceli jsme buky, nad námi pracovalo několik drvařů, buk se zvrtnul, jedna haluz mne švihla, než jsem mohl odskočiti po čele, okrvavila mne, až jsem padl. Potom mne třeli sněhem a sotva jsem domů došel, byli jsme pod samou Javořinou dvě hodiny od osady.“
Slavná c. k. komisse píše za každým jménem „untanglich“ a odvodní lékař poznamenává: »Přespřílišná těžká práce, nedostatečná strava a tak to jde dále. Přihodilo se již po tři léta nevezl žáden straňanský šuhaj do hrdinského kabátu.
Těmto lidem spílají nezkušení, a to vzácní intelligtní páni lenochů a nedbalců! Dejž jim Pán Bůh lepší rozum!
„Nevede li se na Stráni již volaři dobře, jak se musí vésti teprve volovi?“ pomyslí si někdo Ovšem že je tomu tak, a jeli již otužilý a tvrdý Straňan, musí býti ještě tvrdší a otužilejší jeho vůl.
Až do rnku 1892 měli Straňané svůj tuzemský dobytek a odchovávali si ho buď sami nebo ho kupovali. S kupováním dobytka byla velká nesnáz. Z Moravy každý dobytek zde onemocněl na ,,,červenou“ močil totiž krev, tento tedy rozhodně se nemohl kupvat. Tedy se kupovalo z Uher, z horních slovenských stolic. Krávy kupovali ze sousedních slovenských kopanic, kde mají krásný dobytek a na voly chodili k Púchovu a k Žilině a ješté výše do kravské župy. Poněvadž vůl na Strání se zkazí na nohy najmě zadní, tedy starší voli velcí se odprodávali, menší a lacinější kupovali a zisk se obrátil na zaplacení daně nebo dluhu. Pokud kupčení toto se pohybovalo v mezích normální nutnosti, neškodilo to nikomu, ale pak po známém hladovém roku na Slovensku a při nedostatku krmiva počali Slováci šmahem dobytek prodávati, byl laciný tedy a tehdy přešlo kupčení v obchod s dobytkem uherským a ten se zvrhl v divokou špekulaci. Této se uchopili známí podnikatelé, kteří vždy jen těží z nezdravých národohospodářských poměrů, o nichž se říká že: „kde je tělo, tam se shromážďují i orlové". Najímali hoňáky, ovšem takové, kteří podávali dostatečnou záruku, dali jim peníze, ti šli nakoupiti dobytek a přihnali ho ve stádech 10 až 20 kusů, pak si vymohli jsouce pány v obci a majíce k tomu, muže z jejich milosti panujícího, dobytčí pasy a hnali jej na moravské trhy. Ziskem se dělili a hoňákem, ztráty nesl hoňák sám jakož i útraty, pokuty, zavření atd. Často se přihodilo, že hoňák čili handíř prohandlil i svůj dobytek a ještě se zadlužil. Byla to nezdravá hazardní hra. Mimo to hoňák touláním se po trzích odvykl práci, zanedbal svou domácnost, stykem s lidmi podlými se zkazil a sesurověl, naučil se lháti, proklínati, v opilství mu byly peníze ukradeny nebo je ztratil nebo prohrál a tak s celého obchodu měl tu výhodu, že přišel o celý svůj majetek, který pak podnikatel koupil a majetníka si vzal za pacholka, jestliže ho neučinil ve své všemohoucnosti hlavou obce.
Kdyby to však bylo jen při tom ostalo, nabylo by ještě tak zle; nehoda zastihovala jen jednotlivce nenapravitelné a povážliví lidé by si byli z toho vzali odstrašující přiklad; ale ono to přišlo hůře.
Na horním Slovensku vypukla mezi skoty plícní nákaza. Podnikatelé ani hońáci toho však nedbali a tak dovlekli nemoc do obce. Jeden statek za druhým byl uzavírán, nevyjímaje ani podnikatelova, a když potom na podzim roku 1892 vypukl požár, vypuštěn byl hovězí dobytek ze všech domů ven, pomíchal se zdravý s podezřelým a pak byl dle znění zákona veškeren dobytek podezřelým.
Konec konců bylo, že slavná vláda zakročila a občanům ve třech transportech nechala odebrati všecek hovězí dobytek asi 700 kusů a ustanovila ho nahraditi tyrolským. (Pokr. )



26. 2. 1896


Tu musím se poněkud od líčení, jak byl tyrolský dobytek zaveden, odchýliti a uvésti jednu oprávněnou výtku zdejšímu lidu činěnou, totiž: „Jak to přijde, když je na Strání tolik žebroty, že jsou hospody plny a je tam vždy hlučno?'
Stojí to za to, abychom se tam podívali.
Na Stráni jsou krčmy hned čtyři, dvě na proti kostela a věru občané nenesou toho vinu, že zde jsou. Kde je kostel, tam musí míti čert kapličku aspoň. Každý ví, že povolení k otevření krčmy nedávají občané. Je li však, jakožto do nedávna bylo, hlava obce jen stvůrou něčí, je-li mu zadlužena a zapsána duší i s tělem, dala li se použiti k rozličným nekalým šmejdům, panuje-li jen dle jména a z milosti něčí, musili každé úřední jednání podrobiti censuře a musí-li s každým úředním tajemstvím běžeti k němu a věc vyzraditi, tož není divu, že tato hlava i s assistentem sotva se ráno poznamenala svatým křížem, musí běžeti do krčmy, že tam musí celý den úřadovati a že kdo ho potřebuje, musí tam za nim lézti. Ona tedy a assistencí a asi dvěma neb třemi notorickými křiklouny dělá takřka ty volavce, jako ptáčník má samce kvíčaly k chytání ptáků. To je tedy ten kádr, ta stará garda. Teď se k tomu připojilo ještě několik sousedů od úřadu jako odhadatelé, notoričtí pijáci - a teď vzrůstl počet na deset. Pro cizince je to ovšem pohoršlivé; ale kdo toho nese vinu ? V Sodomě a Gomoře se vyžadovalo deset spravedlivých a byla by města zachráněna bývala. Má-li býti Strání pro deset čertových volavců zavrženo? Mohou li občané za to, že rozličnými pletichami čtyři léta ten stav byl uměle udržován, že se občané toho balvanu nemohli shostiti, že byli všade jako buřiči a rýpalové očerňováni, a že jim byla všade brána spravedlnosti a milosrdenstí uzavírána, že když se domáhali svého práva, že jim byla od nerozvážlivých lidí ještě řečeno: „Nejste hodni, než aby vás všechny postřílel!. Věru smutná to historie!
Avšak namítne někdo: „tady v této krčmě ti mladí lidé, co ti tu mají co dělati a je jich tolik zde. To jsou příteli drvaři. Podívej se ně. Starost jim kouká z očí, tváře jsou před česem zestárlé zápasem o existenci. Pracovali v lese čtrnáct dní, sedí tady pět pil počítaje tři muže na jednu pilu, to dělá patnáct mladých zdravých mužů v krčmě. Co tu dělají? Dnes je výptata a výplata je v krčmě a protože u krčmáře brali po 14 dní ne dluh mouku slaninu, chléb, sůl, tabák a kořalku, přišli dělati účet. Zaplatí krčmáři, vypije každý za dva krejcary a pak si poradí a pohovoří o svých dalších pracích. V jiné krčmě sedí zase několik pil nebo je pil výše pět a dvaceti a všechny ty pily nemají doma ani mouky ani chleba ; co mají, nechávají k jaru.
To je tedy to veliké pohoršení, které cizinec přijda do osady vidí. Nemuselo by tak ovšem býti; ale aby za zlořád několika krčemských volavců trpělo patnácte set duší, to by nebylo spravedlivé. A poněvadž je Bůh spravedlivý a milosrdný a lid se Boha nespustil, vzbudil On lidu přátely tam, kde se toho lid nejméně byl nadál.
Teď však budu již pokračovati, jak byl zaveden tyrolský dobytek do Strání.
Starý tuzemský skot byl na třikráte z osady odstraněn; konečně bylo v dědině jako po vymření. Mléko nedostal kuupiti, leda až na slovenských kopanicích. Tak to trvalo u některých tři neděle, u některých čtvrť roku i déle; nebo zase ve třech transportech byl tyrolský dobytek dodán.
Mezi tím provedla se důkladná desinfekce: stropy, hranty, řebříky, dvéře a vůbec, co bylo ze dřeva, se musilo umýti louhem, sodou, karobolovou vodou. Staré vidly a puténky, škopky atd. se rozbily a spálily. Stěny se odraly a znova obílily. Dlažba se vytrhala, země prosáklá odkopala a novou nahradila. Vydláždění se pak polilo huště vápenon vodou, řetězy se vypálily v ohni; potom se to všechno vneslo do chléva, do hrnce se dalo uhlí řežavé a na uhlí síra, okýnka se ucpala, dvéře se zamkly a ucpaly a tak se to nechalo šest hodin. To všechno se nedílo jen ledabylo, nýbrž pod dohlídkou z věrolékařdův a četníků.
Když byla takto provedena desinfekce, dohnán byl v noci 24 března léta Páně 1893 první transport dobytka z Tyrol, nejvíce krav. Krávy byly dlouhou jízdou, hučením vlaku a čtyřhodinovou cestou z Brodu tak zkrotlé, že šly za hospodyní jako ovečky, jakmile jim byla vrata otevřena. Lid je drsný, ale úrpný a tak tedy každý přijal soustrastně nového hostě z dalekých končin.
Dalo se jim tedy sena, které žraly s velikým chvatem. Ráno si každý prohlížel nového hostě. Avšak ze začátku bylo s kravami dosti potíže: nerozuměly zdejší „kravské řeči", a nechtěly řezanky pařené. Děvečky a hospodyně myslily, že musí Tyrolka rozuměti. co je po kravsku : „húj!" Chyba neplatí! Kráva zůstala udiveně hleděti, a když se na ni zhurta doráželo, vyskakovti, hlavou házeti. jako by chtěla ukázati, co všechno umí. Hospodyně si nevěděly rady, jak krávu podojiti; ale děvčata, která chodí na práci do Rakous, brzy si vzpomněla, že se tam říká: steh kleine, ruhig. Zkusilo se to a pomohlo to. Ale co se sečky týká, to nešlo po dobrotě. Posypala se jim otrubami; otruby olízaly a sečky se netkly. Zamíchala se jim vařená řípa a zemáky do ní; řepu a zemáky vy-braly, ale sečku nechaly. Vybrala se jim tedy, nasypala čerstvá a nedostaly jiného dva dni. Na třetí den se daly hltavě do řezanky, a pak žrávaly jak by pálil.
Nemenší ostudu měli hospodáři s voly. Vůl Tyrolák a hospodář Slovák, ti dva si nerozuměli dokonce. Vůl neznal zdejšího povelu, ohlížel se nebo se ani z místa nehnul, mohl na něj hospodář volati jakkoliv. Konečně uznali někteří, že se asi na ně musí volati jako na koně v Rakousích hyst! hot! vijé ! Tím byla ovšem jedna závada odstraněna a po celý rok 1893 bylo po poli slyšeti jen „hyst! hot! vijé!“ Člověk myslil, že se nachází někde nad Lincem. Těžší bylo všk překonati druhou překážka, ta byla skutečně velmi vážnou. Voli nebyli zvyklí táhati v jařmech. Většinou táhali čelem, někteří v chomoutech, v chámech, jen malá část mívala křivé dřevo na krku, jak to viděti u dvorů. Jařma je hnětla v šije, voli zdvíhali hlavy, couvali, smýkali sebou a zdálo se, že s nimi žáden ničeho nesvede. Uchýlili se tedy hospodáři ku lsti, na čela volům uvázali řemeny a tyto upevnili na jařma; vůl myslil, že táhne čelem a byl pokojnějším. (Dokončení.)



1. 3. 1896


Ale jařma jsou jařma a nenadarmo jsou za přísloví a tak se stalo, že volům namáháním otekly šije, pak krvácely, pak se udělaly na šijích rány jako dlaň. A tu byla bída hotová. Hospodář oral k jarnímu setí ; dobytek se svíjel bolestí, krvácel, pohůnek plakal celý utýraný, hospodář chvíli bědoval, chvíli klnul.
Kdyby byl starý nebožtík Horác tyto skupiny zoufalých hospodářů, majících tolik práce před rukama a nemohoucích z místa viděl, nebyl by jistě o nich napsal tato krásná slova: beatus, ille qui procul negotiis paterna rura bobus exercet suis ( blažený je, kdo daleko od ruchu s býky otcovské pole oře ). Věru tenkráte hospodáři skutečně klnuli a to sice ve všech pohraničních jazycích : slovensky, německy a maďarsky, až se hory zelenaly.
To ovšem nemá býti; žáden to také neomlouvá, ale je to vysvětlitelné. Zápas za existenci rolníka je tvrdý, drsný musí býti, kdo v zápase s tvrdou přírodou chce vítězně obstáti a proto u rodilého sparťana nemůže člověk hledati athénské uhlazenosti.
Konečně bylo ale přece poseto a teď by bylo dobře bývalo, kdyby nebylo se něco jiného zase přihodilo. Praví se, že nikdy není tak zle, aby nemohlo býti hůře.
Ve svatodušní pondělí roku třiadevadesátého vypukl, založen snad bahaprázdnoti rukou, požár a tehda lehla popelem celá dědina. Na to budou jistě i tyrolští voli pamatovati, nebo vozili vodu noc a den bez přestání. Voli necítili ran na šíjích a lid ztratil zděšením řeč. Prohořelo se všady. Lid se odstěhoval do zahrad, spával něckde za plotem a dobytek byl uvázán u stromu v noci. Potom nastalo dělání cihel, dováženi jich, dováženi dřeva, břidlice atd. a tak se tyrolským tahounům nezhojily šíje celý rok i přiští našel ještě oteklé šije.
Konečně však i tato trýzeň pominula jako vše na světě a teď žije vůl s volařem v nejlepší shodě. Jsa silný, otrlý, při tom však ku všemu povolný přetrval dobytek tuto zkoušku, aniž by onemocněl. Přiučil se slovenčině, jak slušelo a patřilo dle zákona německých luteranň : ,cuius regio, eius religio," sváží dřevo z příkrých strání, nad nimiž by forman z rovin samým úžasem suché vrby stavěl, pase se pokojně, nechá každý plot za pokojem, nahoře trní na rohy a nerozhazuje ho jak horňácký bývalý, a také nekope. Středem stáda může každý jíti, aniž by mu bylo ublíženo. Něco si však jak krávy tak voli s Tyrol jako národní zvyk přinesli, totiž: potkají-li se dvě cizí krávy, zkoušejí se, která je silnější, oprou se rohoma proti sobě, a která uhne, ta prohrála. Na člověka se tento zvyk nikdy nevztahuje. (Dokončení)



5. 3. 1896


Teď bych měl ale pověděti, jak vlastně ten tyrolský dobytek vypadá?
Co do barvy se zprvu našim prasátkům valně nezamlouval. Oni měli dříve krávy: běluše, sivule, rejky, barnavé, maleny, jahody, růženy, straky, březule, černule, hvězdy, myšky, srnky a jeleny. Vůl byl: malo, rajko, brezo, ružej, sivák a červený. Z toho všeho zůstal jen rajko a barna. Ostatní jména se kasirovala; ale není pochybnosti, že důmysl mladých občanů vymyslí zase jiná jména časem.
Kdo tedy jen na barvu hledí, ten při této odrudě valné nepochodl. Barva je vlastně jen jedna, sivá, ale od nejbělšího všechny odstíny až do úplně tmavé. Uplně černých kusů je asi jen pět. Nejpěkněji sluší barva šedá, jak srnčí nebo jelení. Pod břichem na slabincích a nohy mají barvu světlejší. Celé popsání kusu je toto:
Tělo je složité a na krátkých pevných nohách. Hlava pěkná, neveliká. Rohy krátké, silné ; mezi rohama je hřiva barvy, vždy hnědé, ať již je kus bílý nebo tmavý. Krk silný, s lalokem nesáhajícím až k prsům, nýbrž jako by ho tam rázem uťal. Hřbet rovný, k zada trochu vyvýšený, ocas nadzdvižen v kořenu, jako to rádi vídáme u dobrých rychlých tahounů. Ocas je dosti dlouhý. Kříže široké, kosti zadních nohou ve stehnech zakulacené, krok pěkný a lehký jako u koně. Povahy je dobytek mírné, k člověkovi přitulné jako pes. Dá li se do běhu, sotva ho kůň dohoní. Uši má velké, široké, hustě uvnitř dlouhými chlupy porostlé; moucha ho tam nemůže znepokojovati. Krávy dávají hojnosť mléka velmi chutného, máslo je žluté a tvaroh velmi chutný jako brinza. Teď žere všechno, co mu kdo dá a mnoho pije. Rád pije při chladnějším počasí nápoj, totiž spaří se dvě hrstě otrub, rozvlaží, rozmačká se řepa neb zemáky do toho. Kus vypije dvě puténky; soli se dá půl lžičky do všeho.
Co se týče rozplemenění dobytka, tedy udávám toto: Kráva z Tyrol dne 24. března 1893 stelná dovedená otelila se v květnu, měla , jalovici. Kráva se podruhé otelila v lednu 1895 a měla býka. Jalovice od ní se otelila 19. srpna 1895 a měla býka. Kráva se po třetí otelila, 18. ledna 1896.
Od jedné krávy za tři léta přichovány 4 kusy. Jsou však, ač velmi řídké případy, že se za tři léta nepřichovalo
ničeho. A teď zbývá ještě pověděti, jaký je osud tyrolského dobytka v trhu?
Telata a jalovice se ještě neodprodávají; tele ulehnuté má v osadě hned pět až šest kupců a stojí za čyři neděle 20 nebo 22 zl. Zdejší obchodníci dávali dříve šest nanejvýš osm zlatých za domácí.
V trhu veřejném se však vede dobytku všelijak. Povím to v přikladě. Mnohý čtenář tohoto, ač bude-li to kdo čísti, slyšel o houslích, kterým říkají kremonky a o jiných, které jsou od Steinera. Málo lidí je ale, kteří je měli jaktěživi v rukách. Kdo chce housle koupiti, zajde si do krámu. Vstoupí tam jeden člověk, prohlíží si vyložené housle pěkně polírované nebo lakované, jsou dosti veliké a zdají se mu dobrými býti. Táže se na cenu. Majetnik praví: osm zlatých. Kupec prohlíží housle ze všech stran, ale zvyklý lacino kupovati, rozhlédne se po světnici; snad dostane lacinější. Již je má. Tamhle o samotě visí jedny housle, nebliští se, dřevo na nich znáti, jsou malé, nepatrné; ale práce je to důkladná, to vidí i kupec. Táže se po ceně. Majetník se usměje čtverácky a praví: co dáte? ,Šest zlatých", odpoví, „dám vám za ně. Majetník pokrčí ramenema a praví: „To je málo! Avšak vy je ani nekoupíte." „Proč ne?" „Protože pro vás nejsou. Z podání, jaké jste mi učinil, vidím, že nejste žádným znalcem houslí. Tyto housle však koupi a zaplatí jen znalec."
Tak se vede tyrolskému dobytku na veřejném trhu s tím však rozdílem, že obchodník s houslemi má mnoho jiných houslí na prodej, může čekati, až přijde znalec kremonek; ale Straňan ne, proto že se nachází v peněžní tísni. Jistý občan zdejší koupil v Tyrolich krávu za 170 zl, a onehdy ji prodal za 80 zl. Ztrátami, ohněm a stavbou se každý gruntovnik zadlužil čtyřmi až sedmi sty zlatými. Doba, do které chrání zákon vyhořelého od exekuce vyprší v květnu. Kdyby byl oheň zastihl osadu za normalních poměrů, byli by snad většinou vyvázli bez dluhu. Ale obec byla pro nákazu zavřena dva roky, brzy mezi tím se stala výměna dobytka, pak přikvačil požár. Stav celé osady, je více než povážlivý a jest tím ohrožen skutečně i tyrolský dobytek. A vinu tohoto žalostného stavu věcí nesou onino handléřští střeštěnci kteří ho přivodili svým zběsilým bezohledným vykořisťováním cizí nesnáze, nehledíce co z toho pojde, nýbrž dbajíce jen svého zisku. Ti, ačkoliv je Nemesis také zasáhla, daleko tolik netrpí jako ta masa lida nevinného. Ale tak to bylo už za starodávna, že „Quidquid delirant reges plectuntur Achivi! ( Cokoli si vymyslí králové, odnesou Řekové )" Horác